P O Z O R U J … toto slovo si v duchu řeknu vždy, když si uvědomím, že se toulám svou myslí někde v minulosti či v budoucnosti. Když si uvědomím, že se mi v hlavě honí něco, co vůbec nekontroluji a nebo ve mně probíhající myšlenky vyvolávají pocity strachu, hněvu, úzkosti či zlosti…

Když jsem zrovna na procházce v lese, tak pozoruji vše kolem mě. Poslouchám zvuky okolí, zpěv ptáků, šumění listů, hučení potoka, vnímám vůně, které mě obklopují, koukám třeba na tvary listů, obdivuji hory či barvy květů, všímám si detailů své chůze, pohlazení větru na mé kůži, …. pozoruji a vnímám cokoliv.

Když mám možnost, tak zavřu oči a vnímám jak dýchám, snažím se naslouchat tlukotu mého srdce a nebo zaměřím pozornost na místo mezi obočím, místo kde sídlí naše vědomí, intuice, místo, kterému se říká třetí oko.

A proč pozorování, vnímání sebe či okolí praktikuji?
Protože chci být co nejčastěji v přítomném okamžiku, protože právě přítomný okamžik je tím nejdůležitějším okamžikem, který ve svém životě mám. Protože nechci být ovládaná mou myslí a protože chci „uchopit“ své emoce 

I díky svému deníku jsem si uvědomila, že v životě směřuji právě ke svému vnitřnímu klidu a díky vědomé pozornosti věřím, že krůček po krůčku k tomu, aby vnitřní klid byl mou neoddělitelnou součástí, dojdu

Přeji Vám krásný den 
Iren
PS: fotka je z roku 2012 z Maďarska, kdy Elenka „pozoruje“. U dětí je krásné to, že oni jsou tady a teď pořád. Ani si to slovo „pozoruj“ nemusí připomínat  Jak stárneme, tak se nám ten přítomný okamžik nějak vytrácí, což je škoda! Tak pojďme si k němu opět najít cestu